Horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice – založen 1957
Zprávy Vzkazy Akce Chata Knihovna Dokumenty Kronika Historky Osobnosti Archiv Odkazy Kontakty

Gerhard Tschunko – Historky

Předmluva
Uváděné historky jsou články postupně zveřejňované ve "Zpravodaji" obce Tisá. Některé povídky jsou součástí připravovaného vydání knížky "Historky ze skal". Nehledejte v nich poučení, ale úsměvné čtení mnou zachycených příhod z minulých let.

Gerhard Tschunko, autor

Obsah

Bitva o Ostrov
Naháněná
Jak se dostala vlajka na Císaře
Sochař
Skokan

Bitva o Ostrov


Hlídka, kresba: Jiří Švadleňák
V době tvrdé totality byla velká část údolí Ostrova uzavřená. Tak třeba levá strana cesty do Ostrova přes takzvaný Himmelreich - Nebeské údolí, už byla částečně nepřístupným pásmem. Tenkrát se ještě v sobotu pracovalo, většinou do dvanácti hodin a pak se jelo do skal. Do tmy se lezlo v Tisé, na Turistické chatě se vypilo pár piv a šlo se do Ostrova k Léblovi. To byla hospoda, dnešní horolezecká restaurace "Pod císařem" a říkalo se jí tak po jejím dřívějším majiteli. Setkávali se zde lezci, bylo jich ovšem málo, a také sem chodili pohraničníci z místní posádky. Při takovém obsazení muselo nutně dojít ke střetům. O dívky, o místo u stolu, nebo prostě jen tak. Když jednou byla zábava v plném proudu a zpívalo se při kytaře, jíž mistrně ovládal Wolfgang Bruch, lezec s postavou bohatýra, začali vojáci provokovat. Pořvávali, dělali nemístné poznámky, jednoduše rušili. Byli už také notně pod parou. Napětí vrcholilo. Pak se Bruch vztyčil, kývl na ostatní, zařval "a dost", a vší silou narazil největšímu řvounovi, byl to četař, kytaru přes hlavu až na krk. To byl signál. Síly byly jakžtakž vyrovnány, možná vojáků bylo o pár více. Ale lanové smyčky ukončené ocelovou karabinou byly velkou zbraní. Proti nim opasky a židle byly chabou protiváhou. Ženské zalezly pod stoly a mela začala. Vše šlo dobře. Jenom Slávek Stehlík, on pro násilí nikdy nebyl, se zabýval tím, že když nějaký vojcl upadl, tak na něj dupnul, většinou do rozkroku. V důsledku velkého rámusu bitvy, během níž hostinský občerstvoval zemdlené a pilně dělal na pivní tácky čárky, přiřítila se ozbrojená vojenská hlídka s důstojníkem. Asi aby uklidnil ten chaos, jeho slova pochopitelně v vřavě úplně zanikla, vystřelil s pistole do vzduchu. To ale přepískl, to neměl dělat. Milí pohraničníci vzápětí přišli o všechny zbraně, o čepice, nosili tehdy takové kšiltovky jako důstojníci a o valnou část oblečení. Pak celý ten rej byl ukončen útěkem vojska do kasáren.

Začalo velké uklízení, ošetřování několika ran a oslavilo se vítězství. Druhý den ráno se několik procházejících turistů s údivem ptalo: Je tahle hospoda ještě v provozu? A začalo velké vyšetřování. No, velké. Brzo ráno přišel voják vyjednávač a vykoupil zbraně a ostatní materiál za pět lahví rumu. Přijít o zbraně by byl opravdu velký průšvih. Vyšetřováním se zjistilo pouze to, že se vojáci chovali nepřiměřeně a že celou škodu uhradí. Basta.

Avšak vojáci na potupu nezapomněli. Začali větší kontroly. Obzvláště takové místo jako u Továrních věží na začátku Ostrova, těsně u cesty vedoucí od Turistické chaty, bylo častým místem jejich náhlých přepadů a kontrol. Vždy vyskočili ze tmy a s namířenou zbraní zvolali "stůj, kontrola". To nás strašně štvalo, ale nejvíce Frantu Kodeše. Jednoho sobotního večera, už téměř byla tma, se zase parta lezců pomalu šinula do Ostrova. Franta se na tom známém místě počal tiše plížit mezi skalami, jež ostatně znal jako své boty, vždy o několik kroků před svými kamarády. A opravdu. Dva vojáci se samopaly vyskočili z úkrytu mezi skalami. "Stůj, kdo tam, kontrola". V tom okamžiku Franta k nim přiskočil, bleskurychle jim samopaly vytrhl z rukou a každému s ustrnulých vojáků vrazil takovou facku, až se to v okolních skalách rozléhalo. Vojáčkové napřed vyhrožovali, poté žadonili a posléze prosili, aby jim zbraně vrátil. Vrátil, ale vojáky to stálo pěknou rundu rumu a piva.

Ale od té doby byl ve skalách klid. Žádné přepadávačky, žádné kontroly, no nastaly pro lezce lepší a hlavně klidnější časy.

Naháněná


Hraniční pásmo
Byl letní čas a velmi brzo ráno. No skoro ještě noc. Hodinky ukazovaly tři a nějakou tu minutu. Tma se ještě rozprostírala nad krajinou, ale na obzoru se už objevovala jakási světlejší místa, znamení nastávajícího ranního úsvitu. Lehké šmouhy průsvitného oparu či mlhy se elegantně vlnily těsně nad zemí. V tuto dobu jsme se William a já nacházeli na okraji Rájce, těsně u prostoru, který byl označen výhružnými tabulemi "Vstup přísně zakázán". Leželi jsme ve vysoké trávě, ještě trochu vlhké od ranní rosy a čekali. Čekali jsme na chvíli, kdy tudy projde hlídka pohraniční stráže na její pravidelné obhlídce. Měli jsme totiž ten den dost bláznivý nápad vylézt si na pískovcovou věž zvanou "Sokol", stojící vysoko na skalním ostrohu a viditelnou již zdaleka ze všech stran. Výstup to není nijak jednoduchý. Všechny cesty mají klasifikaci sedm. Ale to nebyl ten hlavní problém. Vtip byl v tom, že ta krásná věž, jež nás tak magicky přitahovala, stála právě v tom zakázaném pásmu. Ale byla to také výzva, určitý vzdor všem těm nesmyslným zákazům té doby.

Leželi jsme dobře ukrytí a téměř ani nedýchali. Celí jsme byli posypáni pepřem aby nás neucítili psi, kteří hlídku většinou doprovázeli. Najednou slyšíme kroky a tlumený hovor. Hlídka. Prošla kolem loudavým krokem osob, kterým tahle ranní obhlídka také není příliš po chuti. Ale služba je služba. Pejsek cupital poslušně před nimi a tak prošli kolem nás a my si oddychli. Když hlídka zmizela nahoře mezi skalami i my se dali na cestu. Přešli pás vysypaný pískem značící zakázané pásmo, pečlivě za sebou uhladili stopy, překročili opatrně těsně nad zemí natažený signální drát a vydali se k věži. Mezitím se rozzářilo nádherné letní ráno a my už se těšili jako malí kluci na nastávající lezení.

Abychom se dostali k nástupu na tak zvanou "Starou cestu" museli jsme prolézt soustavou tunelů, kterými je celá věž ve své spodní části prohlodaná. Tak jsme se dostali na údolní stranu, kde po její levé hraně vede výstup. Samozřejmě jsme v té chvíli byli vidět jako na dlani. Ale to nám moc nevadilo, měli jsme určitý náskok. Přes počáteční mírně převislou spárku k hodinám a dále pak po jemných chytech na hraně ve velmi vzdušné expozici. No prostě krása. Tak jsme dosáhli vrcholu a podívali se do vrcholové knížky. Tahle byla velmi letitá, z roku 1935 a zápisy byly opravdu pozoruhodné. Před námi se tu zapsali nějací odvážní Němci před osmi lety. Udělali jsme krásný zápis s plnými jmény i za cenu, že by nás někdo mohl udat. Ale byli jsme si celkem jisti. Příslušníci Stb na skály nelezou a horolezci nebonzují. Najednou Willa zpozorněl a ukázal směrem k západu, tam, kde dole stojí několik zbylých stavení. A opravdu. V dálce se hrnuly spěšným krokem zelené postavičky pohraničníků se psy. A měly namířeno k nám. Asi nás uviděli na vrcholu ze své pozorovatelny a nyní jdou po nás. No dobře. Měli jsme určitý únikový plán. Rozvážně a v klidu jsme slanili, zabalili věci a vylezli na protější masiv. To už vojáci byli pod věží, ale až úplně dole u úpatí ostrohu na kterém věž stojí. Měli jsme pořád náskok. Po vrcholu masivu jsme popošli asi dvě stě metrů, připravili slanění o borovici a sjeli dolů k úpatí stěn, zatím co se hlídka v počtu asi osmi mužů se psy dodrápala po strmé stráni k věži. To slanění proto, aby psi ztratili stopu. Popoběhli jsme do hustého lesa, u okraje masivu překročili linii označující hraniční pásmo a mazali pryč k silnici vedoucí do Tisé. Poblíž jednoho místa zvaného "U křížku" jsme zahlédli několik postav pobíhající po okraji masivu. Tak se mějte pánové a vesele jsme po prožitém dobrodružství pod krásnou modrou oblohou s rozesmátým sluníčkem pochodovali domů.

Jak se dostala vlajka na Císaře


Císař (větší rozlišení není k dispozici)
Původ obrázku: Skalní oblasti ČR

Pískovcová věž jménem "Císař František Josef" je dominantou Ostrova. Nalézá se na severním ostrohu skal, kde se ostrovské stěny stáčejí do Bielathalu. Na tuto nepříliš vysokou věž vede několik těžkých cest šesté a sedmé obtížnosti. Vystoupit na ni je pro každého lezce nejen výzvou, ale téměř povinností. Symbol.

Budu vám vyprávět o době, kdy se zakázané vojenské pásmo rozprostíralo od hranic až k věži zvané Kořenáč. "Císař" byl uvnitř tohoto pásma, pro nás tehdy prakticky nedostupný. My jsme ale chtěli na vrchol stůj co stůj. Vymysleli jsme, že využijeme svátku 9. května a jako na oslavu vztyčíme na vrcholu státní vlajku. No, nápad to nebyl špatný, ale u místního velitelství pohraniční stráže jsme nepochodili. Na vyšší instanci, na velitelství pohraničníků ve vsi Sněžník, také ne. Nezbylo než sednout na motorku a vydat se do Děčína, kde na zdejším zámku sídlilo hlavní velitelství pohraniční stráže. Po dlouhé době čekání jsme se dostali až k vrchnímu náčelníkovi, u něhož jsme opět přednesli naši žádost. Dlouho, dlouho se rozmýšlel, zkoumavě se na nás díval, pak jako by se trochu pousmál a vydal povolení pro deset osob do zakázaného pásma. Sláva!

Kamarádi vyrobili plechovou vlajku a devátého máje jsme nastoupili v plné síle u velitelství v Ostrově. Byl překrásný den, jarní vzduch voněl a my se těšili jak malí kluci. Pod dozorem šesti samopalníků a jednoho velitele jsme pochodovali směrem k Císaři. Vojáci otevírali a zavírali průchody drátěných zátarasů a uhlazovali pískové pruhy. U úpatí věže jsme rozložili horolezecké náčiní a začali s výstupem. Vojáci se pohodlně usadili kolem, kouřili cigarety z našich zásob a sledovali naše počínání. Lezli jsme obvyklou výstupovou cestou, jež má klasifikaci šestého stupně obtížnosti. V té době tam ještě nebyl zajišťovací stěnový kruh. Byl usazen až dodatečně. Ale cestu jsme zvládli dobře. Na Císaře jsme vylezli, všech deset nás sedělo na vrcholu natěsnáni k sobě, protože vrchol této věže moc prostoru neposkytuje. Podle horolezeckého zvyku jsme si podali ruce a provedli zápis do vrcholové knížky. Moc zápisů tam nebylo. Poslední český výstup, alespoň podle záznamu, byl uskutečněn před osmi léty. Objevili jsme však dva písemné pozdravy saských horolezců, kteří odvážně přešli přísně střeženou hranici a vystoupili na vrchol. Riskovali hodně. Upevnili jsme prapor, pokouřili cigárko, slanili a opět za doprovodu pohraničníků pochodovali zpět.

Tak se ocitla vlajka na Císaři. Není to jen plechová fangle na vrcholu, je to připomínka na dobu nesvobody, hlouposti a arogance.

Sochař


Sochař na vrcholu skály
V nedávné době, kdy ještě nebylo vše tak jak má být, byl členem našeho oddílu architekt Karel. Jako výtvarník měl mezi tehdejší uměleckou scénou na teplicku mnoho přátel. Byl mezi nimi i sochař, malíř a grafik L. Proslavil se tím, že vytvořil kamennou hlavu blázna. Skutečně se mu povedla. Měl malý ateliér a žil bohémským životem. Jednou projevil takové přání, zda by nemohl s námi vylézt na nějakou skálu, jen tak, pro zážitek, který by ho inspiroval do dalšího díla.

Dobře. Karel vše zorganizoval a na mně bylo, abych vybral místo a vše ostatní. Když zážitek, tak zážitek. Vybral jsem ve skalní oblasti Rájce útvar, jehož jméno je "Umíněnec". Je to poměrně vysoká věž, pravidelný sloup, nahoře s výraznou hlavou. To zvláštní na ní je, že když stojíte na vrcholu, připadáte si jako byste pluli v prázdnu. Ta hlava je na všechny strany trochu převislá. Pod vámi vzduch a nad hlavou nebe. To bude to pravé. Pro silný, tvořivý zážitek.

Jednou v neděli, počasí bylo jako malované, vzduch se chvěl ve slunečním žáru, na obloze jinak blankytně modré plulo několik ojedinělých bílých mráčků. Celá parta, i s mistrem se sešla pod nástupem. Stará cesta na věž není příliš obtížná, jenom v horní části, v závěrečném výlezu na vrchol hlavy věže jsou mírné technické obtíže. Vyvedl jsem cestu na vrchol, pořádně se zajistil, dobral ještě dva pomocníky a výstup sochařův mohl začít. Dobře navázán na lano, Karel na to dohlížel osobně, lezl docela svižně, jen v horní části potřeboval poradit, přidržet, ale celkem výstup zvládal s bravurou. Vylezl na vrchol, postavil se, se širokým úsměvem a s očima dokořán se rozhlédl kolem. Bylo na něm vidět, že je ohromen tou parádou okolo. Jenže najednou mu pohasly zářivé plamínky v očích, celý v obličeji zešedivěl a s heknutím "bože" se pomalu složil na skalnatý vrchol. Položil se na břicho, roztáhl ruce a nohy a protože vrchol věže není zrovna příliš prostorný, vytlačil nás až na samý okraj. Tak tu ležel, pěsti sevřené a vzdychal "svět se celý točí, zde zemru, to je můj konec". Chvíli jsme se celkem pobaveně dívali na tu scénu, no ale pak byl také pomalu čas pomýšlet na sestup. Lehko se řekne. Ten nástup do slaňovacího kruhu je tak trochu zapeklitý. Obzvláště tenkrát, když se ještě slaňovalo "Dülferem" přes stehno a přes rameno, byl vstup do slanění na této věži pro někoho problémem. A milý sochař se nechtěl pohnout z místa. Pořádně zajištěného jsme ho pomalu přistrkovali k okraji skály. Měl oči zavřené, takže snad ani nevnímal, co se to s ním děje. Přehoupl se přes okraj a už jsme ho vesele pouštěli dolů. Povedlo se. Dole ho odvázali a my se jeden za druhým pomalu slaňovali z věže. Dole milý sochař celý oživl, s cigaretou mezi rty a se širokým úsměvem pobíhal od jednoho ke druhému a ne jednou, ale opakovaně každému potřásal rukou, přičemž neustále opakoval "děkuji, děkuji za zážitek mého života". Každému nabízel cigarety a byl radostí celý bez sebe. Architekt Karel, který to celé vlastně způsobil, jenom suše poznamenal "tady skáčeš jako kozel, ale nahoře, na věži si se málem posr…, umělče".

Skokan


Karel Wächter
V každé lezecké partě se vždy najdou jedinci, jenž se trochu odlišují od ostatních. Buď svým chováním, nebo svými projevy. Tak i ve skupině lezců z Unčína byl muž, spíše už středního věku, který byl tak trochu zvláštní. Jmenoval se Karel Wächter. Byl příjemným partnerem, který nezkazil žádnou legraci. Docela dobře lezl, ale nikdy nevyváděl nějakou cestu. Měl ale hluboký odpor ke slaňování. Kde to jenom trochu šlo, raději slézal. Jeho parádní čísla ovšem byly skoky. Když byl v alespoň přijatelné vzdálenosti od vrcholu skály nějaký strom, Karel neváhal a někdy i do značné vzdálenosti a hloubky skočil. Zachytil se nějak ve větvích a pak slezl jako veverka dolů na zem. Jeho schopnosti lézt dobře po stromech parta využívala především při stavbě zajištění zvané švébe. To se nahoře na příhodných stromech upevnily lana a lezec tak byl zčásti jištěn shora. Tato úprava jištění vyžadovala, aby se na dva stromy lezlo dvakrát. Jednou při instalaci celého jistícího systému a potom při jeho demontáži. A na to byl právě specialista Karel. Je pravda, že dříve bylo vzrostlých stromů kolem skal o mnoho více, takže skokan Karel to měl se svými sestupy jednodušší. Jednou se jeho skokanských vlastností využilo i při výstupu na poměrně těžce přístupnou věž. V její blízkosti stál dosti vysoký štíhlý strom a svou špicí mírně převyšoval vrchol věže. Byl od ní ovšem vzdálen nějakých pět metrů. To bylo něco pro Karla. Vylezl až kam mohl nejvýše. Tam, ovšem už s jistícím lanem za sebou, strom mohutně rozhoupal a za hlasitého výkřiku ostatních se v příhodném okamžiku pustil větví, skočil a dopadl na vrchol věže kde se jako zázrakem udržel. Byl to odvážný muž, ale nikdy se nikdo nenašel aby Karla - skokana napodobil.