Horolezecký oddíl TJ Lokomotiva Teplice – založen 1957
Zprávy Vzkazy Akce Chata Knihovna Dokumenty Kronika Historky Archiv Odkazy Kontakty

Gerhard Tschunko – Historky – Místa

Obsah

Vzpomínka na minulost
Ostrov
Orli v Tiských skalách
Počasí v Tisé
Posouvač mraků ze Sněžníku
Pranostiky z hor
Neuberova věž
Jak dostaly Dolomity své jméno
Cihlák
Věž Dogy

Vzpomínka na minulost


Schönstein
Stojím na vysoké pískovcové skále, která se tyčí nad obcí Tisá a můj pohled směřuje k jihu, tam kde se na obzoru rýsují poslední výběžky tmavých Krušných hor. Pod skalami se pomalu rozprostírá šedivý mlžný opar, stavení se halí do jemné mlhy, jenom směrem k rybníku Cihlář je jasno. Na rozlehlých loukách se pomalu vynořují malá stavení, pastevní ohrazení, rozbořené zdivo opevnění i zbytky kulaté věže. Z nízkých komínů vychází modravý kouř a pomalu stoupá k jasné obloze. Zdá se mi, jako bych slyšel vzdálený zvuk zvonku z věže malého kostelíka. Postavičky nejasných obrysů se pomalu procházejí mezi domky se střechami z došek.

Všechen ten přelud trvá pouze kratičkou chvíli, potom jasnější paprsky slunce rozpouštějí opar a vše mizí. Snažím se svým zrakem ještě jednou vykouzlit tu iluzi, ale marně. Zmizela. Viděl jsem bývalou vesnici Šenštejn, která tu mezi Tisou a Cihlářským rybníkem existovala.

Ano. Bývalá obec Šenštejn, Schönstein nebo chcete-li Krásný kámen, tu opravdu byla. Možná že nejsem daleko od pravdy, že ne mnoho současných obyvatel zná tuto minulost, nacházející se v bezprostřední blízkosti jejich domova. Vlastně to byla taková předchůdkyně dnešní obce, která vznikla na místě rozbořeného hrádku. Ten, postaven pravděpodobně ve 14. století, měl chránit takzvanou Via Solaria, solnou cestu, vedoucí ze Saska do Čech. Po zničení hradu v husitských válkách již nebyl obnoven a místo toho později vznikla z popudu rytířů z Bünau malá ves. Ves byla za doby trvání třicetileté války v roce 1631 vypálena Chorvaty sloužících v císařských službách. Později znovu obnovená ves měla dokonce školu, kostelík a pivovar. Po zániku pivovaru vesnice pomalu upadala a obyvatelstvo se přemístilo do Tisé. Delší dobu zde stával malý zámek obklopený hospodářskými budovami, ale ten se roku 1651 uvádí již jako pustý. I z kostela zbyla jenom zřícenina. Později se zde začaly stavět domkářské usedlosti, ale už v roce 1839 zde zbyly pouze základy původních budov.

Ještě v roce 1955 byly vidět nad místem, kde nyní stojí chata horolezců z Teplic, zbytky oblouků, tvořících vchod do sklepních prostor. Podle nepotvrzených zpráv vedla údajně tajná podzemní chodba z těchto míst někam nad Libouchec, do míst zvaných "Rudé dřevo". Touto chodbou možná unikli obyvatelé zámečku, kdy Tisou a okolí ničili Švédové.

Zaniklá vesnice. Co různého se tu v průběhu staletí odehrávalo. Když si hodně zvětšíte satelitní snímek tohoto místa, jasně uvidíte čtvercový obrys ke kterému vedou spojující se cesty. Některé se používají dodnes.

Nyní se místo znovu osidluje, staví se nová nebo obnovují starší stavení s nadějí, že okolí dávno zaniklé vsi opět ožije.

Ostrov


Eiland


Eiland
Uprostřed hlubokých lesů a spleti skalních útvarů se v nadmořské výšce 450 m nalézá romantické údolí. Jakoby obr šlápl svou patou mezi skály a vytvořil tam důlek vyplněný vodními plochami a zelení luk, obklopeným věncem strmých, malebných pískovcových skal. Jenom na jednom místě na severní straně je toto dost nepřístupné místo napojeno na dlouhé skalní údolí saského Bielathalu klikatící se podél malé říčky, podle níž má údolí své jméno. Severní stranu údolí tvoří hřbet Grosser Schafberg, Velké ovčí hory s vyhlídkovým místem Grenzplatte. Na jihozápadní straně uzavírá údolí Mlýnská hora s Himmelreichem.

Toto údolí v dávných dobách navštěvované snad jenom lovci, pytláky, nebo lidmi nevalné pověsti, se začalo osidlovat poměrně pozdě, právě pro jeho odlehlost a obtížný přístup. Pravděpodobně někdy koncem patnáctého století se začali zde usazovat první lidé. Podél říčky v údolí Bielathalu se počaly budovat hamry, takže i v Ostrově byl postaven malý hamr, který zpracovával železnou rudu dobývanou v okolí Sněžníku. Výrobky, hlavně zemědělské nářadí, ale i dělové koule putovaly po cestě vybudované na východní straně údolí zpět do osady Sněžník. V té době nejspíše také vznikl název osady, nejprve německý Eyland - Eiland, v mnohem pozdější době český Ostrov. Původ názvu Eiland je poněkud nejasný. Je dosti pravděpodobné, že pochází z dánského Eyland - zavodněné louky nebo ze starofrieského Ei - voda, land - země, vodou obklopené území. A vody je v Ostrově opravdu hodně. V roce 1976 došlo k reformám pravopisu a tak se z Eylandu stal Eiland, což znamená malé, vodou obklopené území - Ostrov.

V roce 1706 hraběnka Marie Adelheid z Thunu založila sklářskou huť na místě zrušeného hamru, jenž ukončil svou výrobu z důvodu vyčerpání ložisek železné rudy na Sněžníku. Vyráběné skleněné zboží, misky, džbánky, ale hlavně barevné korálky se v nůších nosily přes kopec do obce Sněžník, pod kterou dříve až do roku 1740 Ostrov spadal. Sídlilo tu několik rodin sklářů, hamerníků a dřevorubců, kteří zásobovali sklárnu a dřívější hamr potřebným dřevem. Asi někdy kolem roku 1800 byla v osadě postavena hospoda s malým krámkem, zásobující zdejší obyvatele vším potřebným. Zda tehdejší hospoda stála na místě té dnešní nevíme, ale pravděpodobnější je místo přímo u hranic, u hraničního potůčku, kde hospoda stála až do roku 1946. Jmenovala se pravděpodobně "Gasthaus zur Mühle". Ještě o ní bude zmínka. Později byla také vybudována cesta do obce Tisá. Úzká a dosti strmá cestička vinoucí se na jižní straně skalním údolím Himmelreichu byla vydlážděná pískovcovými bloky a představovala po dlouhá léta jediný spoj s touto obcí. Jméno Himmelreich - říše nebes, dostala tato část Ostrova zřejmě podle toho, že když kráčíte strmou průrvou mezi skalami vzhůru, vidíte pouze strmé stěny skal a nad nimi se klenoucí nebe. Jen málokterý obyvatel se může pyšnit tím, že bydlí v "Nebeské říši".

Na konci devatenáctého století v období romantismu počali údolí Ostrova objevovat první turisté z německé strany. V té době činnost hamru i sklárny už dávno skončila. Údolí se pomalu začalo zabydlovat, postavily se nové hospody a ubytovny. Například "Hostinec u Lébla", kde se dnes nachází hospoda "Pod císařem". Později se zde postavil hotel "Meder" a "Zur Grenze", dále hospody "Günter’s Gasthaus", "Zum Bergkeller" včetně srubu "Wolf".

Od roku 1906 začalo také horolezecké dobývání zdejších vrcholů. Jako první byla saskými lezci slezena věž nazvaná Kořenáč, německy Wurzelstein. V roce 1913 už byly dostoupeny všechny význačné vrcholy v okolí Ostrova. Také tato činnost přispěla k tomu, že Ostrov se stal známým místem. První zmínka o lezeckých cestách v této oblasti se objevuje v horolezeckém průvodci vydaného Rudolfem Fehrmanemv v Drážďanech v roce 1908. Lezci se ubytovávali nebo se jen zastavovali v místních hostincích.

Zajímavá byla hospoda přímo u hranic, ba přímo na hraniční čáře. Pravděpodobně se jmenovala "Zur Mühle", protože v její blízkosti stával malý mlýn. Nízké stavení bylo postaveno tak, že kuchyňská část byla v Německu a lokál v Čechách. Dříve s tím neměli žádné potíže. Samozřejmě takovéto uspořádání poskytovalo přímo ideální podmínky různým pašerákům a přeběhlíkům. Ale fungovalo to dobře. Občas hospodu navštívili četníci, ať už němečtí nebo čeští, poseděli, popili, pokouřili a šli si zase svou cestou dále.

Nastal však rok 1945, hranice se uzavřely a umístění tohoto pozoruhodného stavení bylo nepřípustné a tak se milá hospoda zbourala. I se staveními, jež byla kolem. V té době stávaly v Ostrově mimo těchto dvou hospod také dva hotely a hotel s kavárnou, dnešní rekreační středisko ministerstva vnitra. Ovšem po roce 1945 v důsledku vysídlení převážně německého obyvatelstva vše zpustlo a v celém Ostrově zůstali pouze tři osadníci. Jediné stravovací a ubytovací zařízení, které zde vydrželo, byla dřívější hospoda "U Lébla". Kolem roku 1953 bylo v obci vybudováno vodní dílo, jež potrubím zásobovalo krajské město Ústí n. L. tolik potřebnou pitnou vodou. V budově dnešního rekreačního střediska ministerstva vnitra byla umístěna jednotka pohraniční stráže. Neustálé zostřování studené války a v podstatě otevřený Berlín dal podnět k vybudování hraničního pásma s ploty z ostnatého drátu a pruhy se signálními světlicemi. Ty byly později z důvodů častých planých poplachů, kdy o dráty natažené nízko nad zemí zavadila zvěř, zrušeny. K těm světlicím se váže také úsměvná příhoda. Místní hostinský pravděpodobně jménem Hurych, který spolu se svým bratrem Josefem z Prahy obhospodařoval zdejší hostinec, šel jednou zrána na houby do míst někam pod skalní věž zvanou Kořenáč, stojící těsně u zakázaného pásma. V lese bylo ještě šero a jak tak hostinský šmátral kolem sebe, zavadil o dráty položené nízko nad zemí. Ozvala se rána a téměř vedle něj vyletěla světlice. Ruda se strašně lekl, později se přiznal, že se málem připosr... Ale potom ho chytil obrovský vztek. Když za chvilku k němu přiběhli uřícení pohraničníci, aby zjistili narušení, tak jak byl v ráži, každému uštědřil pořádnou facku. "Tak, to máte za tu raketu". A před ustrnulými zraky dvou pohraničníků odkráčel do hospody. No taková byla doba.

Když potom postavili ten nesmysl v podobě berlínské zdi, postupně ochrana hranic polevila, až téměř zanikla. Dnes je Ostrov úplně jiný. Otevřený ráj horolezců, turistů a kolečkářů.

A tak to má být, aby si všichni mohli vychutnat tu jedinečnost údolíčka zvaného Ostrov.

Orli v Tiských skalách


Skála se znakem


Detail znaku
Pokud se vypravíte na procházku skalami, projděte od pokladny pravým tunelem v masívu skály nazvanou podle její podoby "Slon" a zastavte se na malém prostranství. Cesta pokračuje průrvou a dále po vytesaných schodech na temeno Tiských stěn. Na tomto malém prostranství se otočte vpravo, kde přibližně uprostřed leží velký balvan a podívejte se nahoru k místu, kde skály trochu ustupují, aby vytvořily bloky, komíny a žebra. Někde v poloviční výši nad malým balkonkem uvidíte vytesaný výklenek. Pokud máte dobré oči, možná rozpoznáte ve vytesané kartuši znaky. Korunku a písmena. Před mnohými lety byl tento znak ještě velmi zřetelný a čitelný. Jenže nejen zub času, ale i zhoršené povětrnostní vlivy se výrazně podepsaly na této památce. Obzvláště v posledních letech dochází vlivem oteplování a tím následným zvlhčováním k velké erozi ve spodních partiích skal.

O původu tohoto znaku kolují různé výklady. Jednak se prý jedná o upomínku na císaře Josefa II., jenž v roce 1779 navštívil Tisou. Druhá verze je, že se jedná o vytesaný reliéf vztahující se k vybudování turistických cest skalami. Nic z toho neodpovídá pravdě. Reliéf se znakem a počátečními písmeny budovatelů cest se nachází v horní části kamenného schodiště. Návštěvu císaře připomínala do roku 1918 jeho socha před kostelem. Později byla odstraněna.

Tato do skály umně vytesaná kartuše připomíná událost, kdy v Tiských skalách byl údajně zastřelen poslední orel. Znak představuje knížecí korunku a pod ní velmi špatně čitelná písmena F.T r a vpravo S.d.r. Podle dobových záznamů a podle "speciálního průvodce" Tiskými skalami vydaného v roce 1924, značí vyrytá písmena František Thun rex. Kníže František z Thunu byl v té době místodržitelem v Čechách, proto zřejmě to malé "rex". Patřilo mu též děčínské panství a na loveckém zámečku Christianenburg nyní Kristin Hrádek velmi často pobýval při různých lovech. Tento znak je vyryt do skály vysoko nad tak zvanou "Slují knížete Schwarzenberka". Připomíná loveckou událost, při níž starý, již v té době sedmdesátiletý kníže ulovil posledního skalního orla v Tisé. Na orla vystřelil z úzké průrvy, nacházející se naproti. Další písmena S.d.r. možná, ale jenom možná, znamenají latinské rčení "Sonorum divino redempore", což volně přeloženo znamená: "Zní to božsky určitě" nebo spíše znak S. d. r. znamená "Statthalter derzeit regierent" - Guvernér v současné době vládnoucí. Připusťme však, že možná znamenají něco úplně jiného, např. jména lovců či určitý symbol.

Průvodci, kteří v dřívějších dobách vodili návštěvníky skalami, se vždy na tomto místě zastavovali a poukazovali na vytesanou kartuši vysoko ve skalách s vysvětlením, že zde byl uloven poslední orel v Tiských skalách. O letopočtu by se mohly vést dlouhé diskuze. Je velmi pravděpodobné, že se lovecká scéna odehrávala někdy v létě roku 1880. Podle historických záznamů v děčínském archívu byl jeden z posledních orlů uloven v roce 1881 ve skalách zvaných "Büršlické stěny". Že orli v Tiských stěnách skutečně pobývali, o tom svědčí pozorování obyvatel Tisé, jež se převyprávělo z generace na generaci. Ale určitě jich nebylo mnoho. Možná jeden, dva páry, které tu i zahnízdily. Byli to orlové skalní, protože byli vysledováni při lovu mladých jehňat v jarním nebo letním období. S určitostí se nejednalo o orly mořské, kteří se tu vyskytovali pouze v zimním období. Samozřejmě orel byl dravec, škodná, která se podle tehdejšího vžitého názoru musela vyhubit. A navíc získat tak nádhernou loveckou trofej, téměř dvoumetrového orla, byla pro lovce velkým lákadlem.

Po orlech v Tiských skalách nám zůstal pouze zubem času poškozený reliéf vysoko ve skalách. Podívejte se někdy na tento historický skalní záznam, třeba ho v příštích letech už nebudete mít možnost spatřit.


Orel skalní

Počasí v Tisé


Mraky (větší rozlišení není k dispozici)
"Dobrý den, Jak se máte? To máme dnes počasí, že?" Jistě budete se mnou souhlasit, že tak nějak začíná rozhovor při setkání dvou známých. Počasí. Je to určitý stav, jenž vnímáme někdy více, to když se někam chystáme, ale většinou jej prostě bereme tak jaké je. Obzvláště zde v horách, v Tisé a okolí má počasí svoje vrtochy, je prostě trochu odlišné. Poloha místa téměř na hřebenu hor děčínské vrchoviny a skalní hradba pískovcových skal nad obcí přispívá k některým zvláštnostem. Podle dlouhodobých záznamů je zde průměrná roční teplota +6° až +7° C. Tedy nic moc. Zato srážek je zde poměrně dost, 700–800 mm. Vegetační období kolem 110–120 dní, kdy průměrná teplota se pohybuje kolem 15° C. Pro pěstování teplomilných rajčat ne právě ideální podmínky. Klima je silně ovlivněno reliéfem pískovcového skalního města, jež je též původcem časté teplotní inverze. Převážně západní větry vanoucí od rozvláčného sedla u Antonínova přinášejí svěží ovzduší. Ale jinak je zde přece jenom pěkně, že?

To období špatného počasí jistě překleneme naší přizpůsobivou povahou a pak už se jenom radujeme z pohody a krásy kolem nás. Jsou zde ovšem také některé zvláštnosti. Jistě jste si všimli, že když je občas v Tisé nevlídné a mlhavé povětří, po překročení hřebenu směrem na sever je v Ostrově nebo v Rájci poměrně klidno, ba přímo hezky. Směrem k saským hranicím dokonce občas prosvitne sluníčko. I rozdílné teploty až 4 stupně nejsou výjimkou. Zato na Sněžníku to snad fouká pořád. Naše nejvyšší stolová hora má svoje povětrnostní zvláštnosti. O tom vypráví následující pověst.

Posouvač mraků ze Sněžníku


Skřítek (větší rozlišení není k dispozici)
Ve skalách nacházejících se kolem stolové hory s názvem Sněžník žili v dávných dobách tři skřítci. Byli ještě mladí, okolo tři sta let a tropili ve zdejším kraji všelijaká alotria a neplechu. Plašili pasoucí se dobytek, dávali poutníkům do cesty kameny, jezdili v noci po vsi na divokých prasatech, takže budili lidi ze spaní a prováděli další nezbednosti. Vrchní skřítek se na to všechno již delší dobu zamračeně díval a vůbec nebyl s takovými pletichami těch tří spokojen. Když jednou skřítci vyvolali tak hustou mlhu, že lidé v ní bloudili a nenacházeli dlouhou dobu cestu domů, tu se vrchní skřet nadmíru rozzlobil. Nařídil těm třem nezbedníkům, že musí do školy, aby se naučili dobrým mravům. No to se ví. Těm se takové komandování vůbec nezamlouvalo. Ošívali se, vymlouvali se na nezbytné záležitosti a že přece nikomu neubližují a tak podobně. Ale nic jim to nebylo platné. Každou neděli museli odpochodovat již brzo zrána do jeskyně, jež se nacházela poblíž severního rohu skalního ostrohu, kde se učili správnému chování skřítků. Alespoň ten den měli lidé ve vsi od nich pokoj a mohli si v klidu a v pohodě užívat nedělního svátku.

Ale skřítkové byli ve škole nepozorní a zlobili. Nic pořádného se nenaučili. Po skončení školního roku dostali samé pětky. Když o tom byl zpraven pán hory, zle se rozlítil. Rozhodl, že skřítky potrestá. Tu veselou partu rozdělil. Jednoho poslal do Harzu, druhého do Jizerek a třetího, toho největšího ponechal na hoře. Zde však musel pracovat. Jeho povinností bylo posouvat temné mraky nebo mlhy z hory pryč do údolí. Takže až do dnešních dnů se milý skřítek snaží, seč mu síly stačí, posouvat špatné počasí přicházející ze saských lesů někam jinam. Tak se z neposedného skřítka stal pán počasí na hoře, posouvač mraků. Však si všimněte, že na Sněžníku je vždy trochu jiné, sice větrné, ale většinou lepší počasí než v Tisé. A jestliže to někdy není, tak jak by správně mělo být, tak se skřítek buď ulejvá, anebo si připomíná veselá mladá léta a tropí někde poblíž nějakou pořádně vykutálenou neplechu.

Pranostiky z hor


Barometr
Počasí. Denně se s ním setkáváme, silně nás ovlivňuje, naši činnost i náladu. Obzvláště zde v Tisé, v horské oblasti je počasí trochu jinačí. Dnes, v době satelitů, internetu a zpravodajství známe nadcházející počasí. Ano, jistě? Naši předchůdci takové možnosti neměli a proto se naučili vnímat děje v přírodě.

Na základě těchto pozorování vznikly pranostiky předávané z generace na generaci. Dívejme se kolem sebe, možná nám tyto lidové moudrosti někdy pomohou. Předkládám několik pranostik pro náš region.


Neuberova věž


Neuberova věž
Na západním okraji Tiských stěn, kde končí řada skal zvaných Bürschlické stěny a kde se lesní cesta vinoucí se podél malé vodní strouhy stáčí se směrem k Rájci, stávala mohutná vysoká pískovcová skála. Pravidelný monolit tu majestátně uzavíral protáhlé údolí, jež vede od Turistické chaty až ke křížku na silnici do Rájce. Pro horolezce to byla výzva a bylo touhou každého lezce vystoupit alespoň jednou na vrchol této věže, daleko převyšující okolní skály.

První vstoupil na temeno věže dne 24. dubna 1910 saský lezec Hans Neuber, po němž dostala své jméno. Neuber vylezl na vrchol takzvanou "starou cestou", která vedla jihozápadní stěnou a měla klasifikaci obtížnosti IV. Hanse Neubera při tomto prvovýstupu doprovázeli další lezci - K. Lammer, A. Nietzold, E. Arnold, H. Grosser, W. Lehman a O. Leichsenring. Cesta skýtala opravdu vše, co lezení na pískovci nabízí. Mírně převislá žebra, traverz kolem velkých děr a od jištění v pískovcových hodinách vstup do úzké spáry, jímž se výstup dokončil. Na místě solivých pískovcových hodin byl později dodatečně umístěn jistící kruh. Již tenkrát lezci zjistili, že velká část skály je tvořena hlavně ve spodní a střední části měkčím pískovcem, jenž při úderu podivně duní. Tato solivá část prostupovala šikmo dolů celou věží. V průběhu let byly na věž vylezeny další cesty.

Neuberova věž. Jaký to byl vrchol! Na jaře lezci vždy soutěžili, kdo první v novém roce do vrcholové knížky hrdě zapíše své jméno pod nadpisem Hore zdar. Z vrcholu byl nádherný rozhled. Pod zvláštním úhlem byly vidět Tiské stěny od severozápadu, ale i k jihu, kde se rýsoval hřeben Krušných hor, zakončený na dalekém obzoru nezřetelnou siluetou Komáří vížky. Jednotlivé skalní partie věže však vykazovaly velmi rozdílné složení. Zatímco spodní část sestávala z poměrně pevného silurského pískovce, střední část už byla jiná. I když celá ohromná věž vypadala velmi kompaktně, při bližším pohledu bylo vidět, že celá skála je protkána většími či menšími kolmými trhlinami, které prostupovaly celou věží, takže v některých místech bylo skrze ně vidět na druhou stranu. Zóny silného zvětrávání tvořily výrazné vrstvy pískovce s velmi úzkými mezerami. Nad spodní polovinou skála přecházela do šikmého vrstvení s obsahem hlinitých částic probarvené železitými solemi. Na nestabilitě se jistě také výraznou měrou podílela eroze, v posledních letech způsobená kyselými dešti, jež v té době ohrožovaly celé Krušné hory a jejichž příčinou byla průmyslová koncentrace v údolí pod horami. Všechny tyto nepříznivé vlivy spolu s výrazně šikmým vrstvením skalních partií ve spodní třetině byly hlavní příčinou zkázy věže. A tak se i stalo.

Jednoho dne, bylo to 5. prosince roku 1981 v brzkých ranních hodinách, uslyšeli obyvatelé Tisé mohutné dunění. Skupinka teplických horolezců, jež právě pobývala na oddílové chatě vzdálené od skal asi dva kilometry, uslyšela rovněž silné temné zvuky, jakoby hrom bouřky, ale žádná bouřka se v té době nevyskytovala. Napadlo je, že snad někde došlo ke zřícení skal. Když se tam později vypravili, zjistili pohledem směrem k Rájci, že na místě kde stála Neuberova věž, je najednou mezera. Zvědavi došli na místo, kde tu zkázu spatřili. Celá věž se sesula směrem ke svahu a položila se. Přitom se rozpadla na několik kusů. Na vrcholovém bloku se ještě zachovala neporušená vrcholová krabice s knížkou.

Musela to být pořádná řacha. Při dopadu takové ohromné masy skal se určitě okolní země zachvěla jako při zemětřesení. Mračna prachu a písku se zvedla do vzduchu a vlivem tlakové vlny a půdních otřesů se začaly i z okolních skal sypat uvolněné balvany. Někteří obyvatelé obce tvrdili, že ucítili velmi slabý otřes půdy. Je zajímavé, že věž se položila celá směrem do svahu, že se nesesypala do sebe. Příčinou byly šikmo vrstvené písky v dolní třetině věže, směřující od údolní strany šikmo dolů k náhornímu svahu. Po nich se pravděpodobně celá ta masa sesula napřed dolů, pak se naklonila a celistvá se položila na prostor nad věží, kde se rozlomila na několik kusů. K iniciování této katastrofy mohlo dojít buď vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, pak silných dlouhotrvajících dešťů, jimiž se právě léto 1981 vyznačovalo nebo například i přeletem stíhačky, letící nadzvukovou rychlostí a jejíž rázová vlna mohla být tou poslední kapkou vedoucí ke zborcení věže. To už ovšem jsou pouze dohady. Hlavní příčinou sesuvu ale byla nepříznivá konfigurace a celková eroze, urychlená chemickým průmyslovým spadem, jež v té době ničil i lesy Krušných hor a jak je vidět, i skály. Na druhé straně je třeba připomenout, že se věž držela dlouho, miliony a miliony let od svého vzniku z naplavenin v poměrně mělkém křídovém moři české pánve, po třetihorním vyzdvižení celého dna a erozním tvarování do své podoby.

Na místě bývalé věže ční nyní nevysoký skalní pahýl, připomínající vykotlaný zub. Právě na něm jsou zřetelně vidět šikmo vrstvené měkčí pískovce, jež byly hlavní příčinou zřícení. Celá skála nebo spíše kusy skal působí i takto impozantním dojmem. I železné jistící kruhy výstupových cest jsou na svém místě. Vrcholovou knížku vzali do úschovy ústečtí horolezci a je uložena v děčínském archivu spolu s ostatními popsanými vrcholovými knížkami.

Že k pohybu skal dochází soustavně, ukazuje událost zjara roku 2013, kdy se zřítila podstatná část věže jménem "Vidlička". Nacházela se v Rájci na pravé straně malého údolíčka. Celá horní část věže se sesula po šikmo uloženém pískovci. Tam masa skal narazila do protější stěny, rozlomila se na několik kusů a jednotlivé části se navalily k úpatí skal. Na lomech je jasně vidět střídání skladby pískovce. Světlé nebo do červena zbarvené pruhy jsou důkazem nestability věže. Opět zde musel sehrát úlohu nějaký podnět, jenž způsobil její zkázu. Možná střídáním mrazivého a teplejšího počasí, kdy do trhlinek skály pronikala voda, jež po zmrznutí skálu ničila. Nebo možná i úderem blesku. Nevíme. Zůstává jenom smutná skutečnost, že svět našich skal přišel opět o jednu, sice malou, ale pěknou věžičku.

Osobně jsem zažil jeden nepříjemný pocit, to když jsem poprvé vystoupil sám na vrchol Sírové věže, nacházející se v oblasti Ostrova. Poměrně rozlehlý vrchol porostlý několika malými borovicemi se mírně svažuje do údolí. Rozhlížel jsem se kolem a přitom jsem došel až na údolní stranu věže. Pojednou jsem ucítil, jak se celá věž dává pomaloučku do pohybu a naklání se směrem do údolí. V tu ránu mi hlavou probleskly všelijaké myšlenky. Co teď? Přemístil jsem se rychle na druhou stranu věže, kde je výška nad zemí o něco menší, abych v nouzi mohl případně skočit na nějaký ten strom pode mnou. Ale v tu chvíli, pravděpodobně přenesením váhy, se celá věž opět vrátila do své původní polohy. Stál jsem v tu chvíli jako přimražený. Celá věž se pohnula snad jen o několik málo centimetrů, ale účinek to na mě mělo ohromující. Stejně jako o několik let později, kdy jsem tento jistě nebezpečný experiment předvedl svým mnohem mladším kamarádům. Pohyb byl znatelný a kluci měli oči jako tenisáky.

V pozdějších letech se už věž nepohnula, snad se podloží usadilo. Tímto příkladem chci jenom ukázat, v jaké vratké a nestabilní poloze se mohou některé skalní partie nacházet. Po nás přijdou další generace, které se též budou chtít kochat a užívat si krás skalních měst, věží, jeskyň a labyrintů. Proto musíme využívat všech možností ochrany těchto lokalit, i když se nám někdy nebude příliš zamlouvat omezení našeho působení. Mám tím na mysli omezení vstupu do částí skal, ochranu skal přísným dodržováním pravidel lezení na pískovci a to i za cenu zákazů. Vím, budete namítat, že příroda a vše co poskytuje, je tu k tomu, aby ji člověk plně využíval. Ano. Ale musíme tak činit s rozumem, citem a osobní zodpovědností. Zhroucení Neuberovy věže je takovýmto varovným mementem. Leží tam jako pohádkový skalní obr z bájné země, poražený neúprosným časem. Ale i tak působí mohutně, majestátně, vzbuzuje představy a vzpomínky na dobu, kdy jako hrdá a do nebe čnící skalní věž dominovala celému údolí.

Jak dostaly Dolomity své jméno


Původ a licence obrázku

Volně zpracované podle knihy "Bergsteiger Anekdoten", autor Fritz Schmitt

Jak se Dolomity dostaly ke svému jménu je docela zvláštní, ale celkem kuriozní historka. Křestním otcem byl Francouz s dlouhým, ale zato vznešeným jménem Déodat Guy Silvain Tancéde Grate de Dolomieu, jenž se narodil v roce 1750 v obci Dolomieu v departementu Isére. Byl příslušníkem maltézského řádu, platil za velmi vzdělaného muže a často podnikal dlouhé výzkumné cesty. Při jedné jeho cestě v okolí Bolzána, při níž prováděl různé pokusy s úlomky skal, zjistil, že když se zdejší skála pokropí zředěnou kyselinou solnou, nezpění jako ostatní druhy známých vápenců. Teda něco nového, neznámého – magnezitský vápenec! Pan Dolomieu později zaslal několik vzorků ženevskému profesorovi Nicolasovi Th. de Saussurovi, jenž byl synem světoznámého učence a dobyvatele Mont Blancu. Navrhl mu, aby na jeho počest pojmenoval tuto horninu jako Saussurit. Mladší de Saussur odborné veřejnosti tuto horninu skládající se z dvojitého karbonatu a magnésia však představil jako "Dolomie". A z toho se nakonec vyklubaly Dolomity. Poprvé se horstvo pod názvem "Dolomitské hory" vyskytlo v německy psané knize z roku 1865 autorů Gilberta a Churchilla. Později někteří vědci dlouze zkoumali tento název a prohlásili, že je chybné, ba přímo "neslušné" hovořit o "Dolomitech". Možná by se jim spíše líbily názvy jako "Hořkovápencové hory" nebo "Muricalitské hory". Ale název Dolomity se prosadil!

Na jednu maličkost však nesmíme zapomenout. Kdyby pan de Saussure nebyl býval tak skromný a přijal návrh pana Dolomieu, nejmenovaly by se dnes tyto nádherné hory Dolomity, ale "Saussurity".

Cihlák


Cihlářský rybník
Nádherné místo uprostřed horské přírody. Kdysi dávno bylo využíváno pro hospodářské účely, poté s odstupem času sloužilo lidem k osvěžení a odpočinku. Známá jako vynikající destinace široko daleko, nyní opět převážně tiché místo k rozjímání. Co by bylo v budoucnu nejlepší? Rozjímejte.

Je nedělní poledne a já stojím před kostelem v obci Tisá. Je nádherný slunný den a chci jej také pěkně prožít. Jsou třicátá léta a hrůzy čtyřleté světové války už odeznívají i když jizvy se hojí jenom pomalu. Přijel jsem z údolí od železniční stanice Tisá-Libouchec omnibusem značky Daimler-Benz. Po cestě do horské obce Tisá měl co dělat, aby se supěním pomalu vyjel strmý kopec pod obcí. Nyní tedy stojím na malém prostranství a rozhlížím se kolem. Několik svátečně oděných obyvatel právě opouští kostel, aby se vydali domů nebo aby navštívili jedno z mnoha místních pohostinství. Po cestě od kostela do skal, jež se tyčí nad obcí, se vydává skupina turistů v doprovodu průvodce z řad místních obyvatel. Se mnou v omnibusu jeli též dva mladíci, kteří se nyní převlékli do jakéhosi sportovního oblečení, sestávající z krátkých kalhot se šlemi, kostkované košile s vyhrnutými rukávy, přes niž měli oblečenou zelenkavou vestu. Na hlavě měli notně zdeformované klobouky. Na zádech se jim houpaly pytlům podobné batohy a jeden z dvojice měl kolem ramen omotaný svazek silného krouceného konopného lana. Horolezci. Již po cestě do skal jim někteří z přihlížejících zatleskali. Mně v mém obyčejném, i když elegantním a podle poslední módy střiženém vycházkovém obleku nikdo netleská a tak se rozhlížím, co dělat. Do skal a skalních slují se mi v tom vedru příliš nechce, navíc bez průvodce bych ani nemohl, a tak můj zrak padne na plakát vychvalující příjemné prostředí u Cihlářského rybníka. To bude ono. Je to ovšem dosti daleko. Po chvilce objevuji na prostranství vedle hotelu "Pošta" fiakr s tabulkou "Cihlák". No, fiakr. Je to z proutí upletená korba s dvěma lavicemi a čtyřmi koly. Spolu se mnou nastupuje do vozíku ještě rodinka. Asi desetiletý synek v slušivém námořnickém oblečku si vymohl místo vedle vozky. Vozka pohnul opratěmi a hnědý koník se dal do pohybu. Povoz drkotal po nerovné cestě, jež vedla napřed mírně do kopce podél domků, aby poté zabočila doprava mezi luka a obdělaná pole. Moji spolucestující seděli tiše a kromě zdvořilých pozdravů jsme spolu po celou cestu nekomunikovali. Mladá paní v módních pohodlných šatech se pozorně dívala kolem, mírně se usmívala a zřejmě si jízdu užívala. Štíhlé ruce v krajkových rukavičkách držely malou vyšívanou kabelku a nad sebou malý slunečník. Pán silnější postavy v tmavším obleku a s buřinkou na hlavě po celou dobu jízdy kouřil voňavé viržínko. Zřejmě dobře situovaný úředník, který si nedělní vyjížďku s celou rodinou mohl dovolit. Vyjeli jsme na temeno výšiny nad obcí a před námi se již otevíral pohled na rozsáhlou vodní plochu, za níž se rozkládal hustý lesní porost. Již z dálky bylo slyšet veselé švitoření rozpustilé mládeže užívající si vodní koupele. Zastavili jsme u jakési plošiny vedoucí téměř kolem nádrže. Vodní plocha se mírně čeřila a na ní se pohybovalo několik lodí s veslaři a dokonce dvě malé plachetnice, které se snažily zachytit do svých plachet téměř neznatelný závan větru. V čisté, téměř průzračné vodě svižnými tempy rozráželi vodu odvážní plavci i plavkyně. Děti se cákaly spíše u břehu pod přísným dohledem svých matek. Nedaleko od břehu na dřevěných lehátkách se slunilo několik dívek a žen v odvážných plavkách. Kam to ten svět spěje. Většina návštěvníků ovšem seděla na verandě zdejší "Letní restaurace" a dopřávala si z dosti bohaté nabídky jídel a jiného občerstvení, mezi nimiž převažovalo pěnivé pivo z děčínského pivovaru. Pod restaurací se nacházel malý dvorek s posezením na originálních sedačkách ve tvaru houbiček. V čele tohoto dvorku byla výstavka asi patnácti hliněných trpaslíků v pestrých oblečcích.

Vedle restaurace stálo několik malých dřevěných chatek, poskytujících zájemcům dočasné ubytování v kouzelné přírodě. Součástí hlavní budovy byly též šatny na převlékání. U břehu na pravé straně stála vysoká skokanská věž, z níž se odvážlivci za potlesku přihlížejících dam vrhali do vody. Velký zájem dětí na sebe vázala pěkná barevná skluzavka, jež byla téměř bez pauzy využívána. Děti na ní za veselého pokřiku sjížděly do mělké vody. Nad celým areálem svítilo letní slunce a vládla tu nedělní pohoda uprostřed horských lesů u stříbřitých vod Cihlářského rybníka. I já jsem se pohodlně usadil na verandě Habelovy restaurace a u vychlazené sklenice piva jsem se oddal snění.

Náhle jsem zprudka procitl. Ležím na tvrdé zemi, nerovnosti mne tlačí do boku a nevysoká tráva zalézá do mých sandálů. Přede mnou se rozkládá plocha Cihlářského rybníka, jež je u okrajů částečně zarostlá. Několik málo stromů se nachází ve skupinách poblíž omšelé betonové výpustě s ošklivě natřeným zábradlím. Voda je kalná a bahnité břehy sotva nabízejí pohodové koupání. Kolem je pusto, jenom nedaleko na jižním porostlém svahu probleskují světlé zdi jakési nízké budovy. Jinak tu není ani noha. Pusto a prázdno. Našikmo upevněné tabulky vysoko na stromě nám oznamují, že zde není pstruhová voda. Který pstruh by se sem odvážil. U břehu stojí umělohmotná popelnice, symbol současné civilizace.

Cihlářský rybník. Historie tohoto objektu sahá do vzdálené minulosti. Pravděpodobně spolu s vybudováním vsi Schönstein byla majiteli pány z Bünau postavena kolem roku 1534 i hráz a tím byl založen tento velký asi čtyřhektarový rybník, tenkrát asi pro dobře výdělečný chov ryb. Spolu se zánikem vesnice během třicetileté války patrně ustalo i hospodářské využívání rybníka. V první polovině minulého století se počalo vodní plochy opět užívat a to k rekreačním účelům. Místo se stalo velmi oblíbeným a tak bylo rozhodnuto celý areál vyčistit a upravit. Problém byl v tom, že rybník nemá žádný za zmínku stojící přítok a veškerá voda vyvěrá ze dna, jež je silně hlinité a voda je tudíž kalná. Tenkrát to radní vyřešili skvěle. U Chomutova se rozkládá známé kamencové jezero s velmi čistou vodou, právě díky kamenci. A tak byl tento kámen zakoupen v dostatečném množství a zpočátku po dráze, poté povozy dopraven k rybníku. Tam byl kamenec rozprostřen na dno. A hle. Za několik měsíců se voda vyčistila a zjasnila. Samozřejmě pro živočichy to nebylo přijatelné prostředí, ale šlo přece o vybudování rekreačního místa, vhodně doplňující vyhlášenou turistickou destinaci tiských stěn. Podnikatel pan Anton Habel postavil u břehu vodní plochy převážně dřevěné stavby sestávající z restaurace, šaten, venkovního podia k posezení a několik chatek k ubytování. U břehu pak vyrostla skokanská věž, molo vysunuté dost daleko od břehu a pro děti oblíbená skluzavka. Pro projížďku po stříbřité hladině byly využívány veslice i malé plachetnice. V průběhu několika let byl celý areál velice oblíbený a navštěvován milovníky přírody z blízkého i dalekého okolí.

Bohužel v roce 1945 byl celý zničen příslušníky slavné "Rudé armády". Konečnou tečku za příjemným koupáním učinilo usnesení obce v devadesátých letech uplynulého století rozhodnutím vytěžit dno rybníka a kamení prodat na stavbu silnice. Bez účinku kamence je z rybníka zase vodní plocha s kalnou vodou, kterou využívají pouze rybáři a jistou dobu i chemická složka naší armády, jíž hladina rybníka sloužila k různým výcvikům, což mělo za následek zákaz přístupu veřejnosti k tomuto objektu. V současnosti je okolí rybníka čisté a příjemné, chybí však příjezdová cesta a patřičná úprava okolí.

Ještě ke jménu "Cihlářský rybník". Je poněkud zavádějící odvozovat název od doby, kdy byl ze dna vypuštěného rybníka těžen jíl na výrobu cihel. Určitě ale tato skutečnost ovlivnila pozdější název objektu. Připouští se však i jiný původ názvu. Rybník byl v prvopočátku založen jako chovný. Je možné, že tehdejší německý název zněl "Hügelteich", rybník na kopci nebo "Tiegelteich" rybník vaničkový, či pánevní. Ale zůstaňme u našeho Cihlářského rybníka. Snad někdy v budoucnu se opět setkáme s příjemným a v duchu doby odpovídajícím prostředím, které bude sloužit k radosti a potěše našim obyvatelům i četným návštěvníkům turistické destinace Tisá.

Věž Dogy


Věž Dogy


Doga na obraze od horolezce Antonína Malicha
Podíváme-li se z obce Tisá směrem na východ, spatříme na obzoru do údolí mírně nakloněnou štíhlou siluetu skalního útvaru s trochu zvláštním jménem Doga. Z náhorní strany dvacetimetrová a z údolní strany padesátimetrová vysoká věž měla v minulosti rozličné názvy. Snad nejstarší dochovaný pochází z doby třicetileté války. Švédové, kteří vesnici Šenštejn i Tisou zcela zničili a vypálili, měli na skalním masívu u této věže stálou stráž, jež měla za úkol pozorovat údolí a varovat švédské oddíly před císařskými vojsky. Od té doby se věž jmenovala "Švédská stráž" či "Švédský kámen". Když Paul Keppler a R. Kopprasch dne 26. července 1908 na ní uskutečnili prvovýstup, pojmenovali ji Zsigmondiho věží na počest vynikajícího vídeňského horolezce Emila Zsigmondiho, jenž v roce 1885 zahynul v jižní stěně Meije. V roce 1908 Arymut Fehrman vydal prvního horolezeckého průvodce pískovcových oblastí v němž se objevuje název Doggenturm, věž Dogy. A opravdu. Máte-li trochu fantazie, tvar věže skutečně vzdáleně připomíná sedící dogu. Ale. Podle nejnovějších poznatků, které jsem získal od jednoho staršího pamětníka z Tisé, se název Doga váže k jinému zdroji. V dřívějších dobách vyráběli řemeslníci v Libouchci různá hospodářská nářadí a dřevěné předměty do kuchyně. Hrábě, topůrka, kosiště, ale také lžíce, naběračky, válečky na těsto a jiné předměty denní potřeby. Mezi jinými též panáky a panenky. Jednoduché, dosti ploché, pestře pomalované. Byly levné a u dětí v širokém okolí velmi oblíbené. Těmto panenkám se tehdy říkalo "Dokken" nebo "Doggen" - panenky. Není snad daleko od věci, když uvážíme, že tvar panenky a štíhlý útvar před skalami se sobě navzájem podobají a že možná dal podnět k současnému názvu "Doga". Podle převyprávěného sdělení pamětníků se v době druhé světové války věži též říkalo "Orlice".

Samotná věž měla velké štěstí, že nebyla v minulosti zničena. Nedaleko, jenom několik kroků směrem k Tisé se nacházel kamenolom. Jeho zbytky i s několika hrubě opracovanými kvádry jsou ještě dnes patrné. Málo zřetelná cesta a určitá pracovní plocha zůstala částečně zachována. Kámen se zde těžil od středověku pravděpodobně na stavbu hradu Schönstein, ale později i na stavbu kostela sv. Anny v Tisé. Podobných kamenolomů se nacházelo v blízkém okolí několik.

V prostoru kde silnice do Ostrova prudce klesá, se nacházel v minulosti rovněž malý lom. Podstatně objemnější se nalézá v Rájci. Napravo od úzké cesty směřující ke státní hranici, mezi hospodou na rozcestí a historickou památkou – kapličkou stojící pod mohutnou lípou, jsou vidět u skal stopy po lámání kamene. Těsně u zmíněné cesty se nachází z pískovcových bloků vybudovaná rampa. Zřejmě sloužila k snadnějšímu nakládání kamene na koňské povozy. Kámen se zde odebíral až do padesátých let minulého století.

Věž Dogy je oblíbeným cílem všech horolezců. Je ale také prubířským kamenem sportovní vyspělosti lezců. Postupem času přibyly na věži i další lezecké cesty. Mezi významné patří přímá údolní cesta. Je poměrně dlouhá a je ohodnocena sedmým stupněm obtížnosti. Ale i tak zvaná "stará cesta" z náhorní severní strany má horolezcům co nabídnout. Klasifikací čtyři se stala jakýmsi vzorem při stanovení obtížnosti jiných cest v regionu. Hlavně lezci ze sousedního Saska proto označují klasifikaci v našich oblastech za velmi tvrdou. Je jenom škoda, že neuváženým zásahem skupinky lezců byl před časem odlomen velký kus skály zvaný "bota". Nacházel se uprostřed výstupové trasy. Byl sice trochu uvolněný, ale žádný dobrý lezec s ním neměl problém.

Věž Dogy. Je majákem, tiskou Eiffelovkou. Je všem stále na očích, při východu slunce se jeví jako tmavá silueta rýsující se proti ranní obloze nebo naopak večer při západu slunce občas jako jasně červený útvar.

Věž je sice nakloněná, ale její spodní část je dostatečně stabilní. Lze si jenom přát, aby ji v budoucnu nezastihl stejný osud jako Neubertovu věž, Vidličku v Rájci nebo věžičku u Sírové v Ostrově, jež se v posledních letech zřítily. Pokud obyvatel nebo návštěvník Tisé uvidí na východní straně štíhlou siluetu věže Dogy, může si spokojeně říct: Svět je ještě v pořádku.